Španělský DETOX

CESTOPIS

Odhad čtení: 20 minut

Prdlavka a Chrchlavka v přípravách

Ona každá cesta něčím začíná a tahle nezačala hrdinským výjezdem, ale hromadou příprav. Vlek, montáž tažného, přichystání všeho vybavení, o kterém si člověk myslí, že ho bude uprostřed Španělska potřebovat, ale jen, když ho nechá doma. No a piplačka se dvěma stroji – mým legendárním Baworákem a zatím neosvědčenou Tenérkou – to zabralo dny.

První lekce pak přišla už po deseti kilometrech zkušební jízdy. Popruhy se uvolňovaly a ukázalo se, že Honzík, který mi pomáhal, měl pravdu – fakt se to mělo vázat za ty pevný části motorky. Při následných pokusech o couvání do garáže mě pak dorazil definitivně: „To chce víc umění než místa, ty umělče!“ … „Honzí, nechceš jet rovnou místo mě?“

Musel jsem vázání kompletně přemyslet. Ten den už to nemělo cenu lámat přes koleno. Oficiálně jsem odstartoval až následující den velmi pozdního odpoledne s plánem ukrojit co nejvíc kilometrů.

Destrukční derby a operace ovečka

Těch 2 500 km bylo úmorných. Německo se rozvášnilo tak, že auta zastavovala u krajnice a stěrače nestíhaly ani v padesátce. Ve Francii mě pak čekala doslova past, kterou na mě připravil Pája. Chtěl mi udělat radost a poslal mě na jednu z nejjižnějších pláží Francie, ale už zapomněl, že je tam vjezdová a výjezdová brána. Já výšku taky neodhadl a výsledek? Prolomené plexisklo na BMW.

Ráno nikde nikdo a bránu jsem musel na jedné straně rozmontovat, abych se dostal ven. Pyreneje jsem pak prakticky podjel. Korunu jsem všemu nasadil těsně před cílem, když jsem přehlédl retardér a vlek s motorkama vyletěl snad půl metru do vzduchu… Nakonec auto i motorky, dobrý. Kdyby chtěl někdo návod, jak vázat motorky, rád poradím… Vydrželo by to i metr! 😀 Po tomhle už se dá radit celkem sebevědomě…

Dorazil jsem do Aranjuez, historického městečka 40 km od Madridu, kde přebýval Pája, a na podvečer jsme si stačili i projet na malou pevnůstku nad městem. Tam začala druhá část příprav a proběhly finální úpravy v podzemní garáži třípatrového domu s třemi ložnicemi, koupelnami, bazénem, verandou a taky dílnou (takové hračkářství pro velké kluky) v hlídaném komplexu za 160 tisíc €. Proč to říkám? Protože my jsme se museli v Čechách absolutně zbláznit.

Poslední a nejdůležitější úkol přípravy? Potažení sedel pravou ovečkou. Snad nás teď vlk nedožene. Ze zkušenosti, představa tisíců kilometrů v sedle bez ochrany zadku zněla skoro stejně šíleně jako celý plán.

Plán, krizovka a měsíční svit

Plán? U Páji se začal rýsovat skutečný smysl výpravy. Zmizet z míst, kde je moc pravidel. Osmdesát procent lidí ve Špáňu se mačká ve městech, takže zbytek země je totální pustina. Jsou provincie, kde potkáš jen jednoho člověka na kilák – čistý Mongolsko. No a my toho hodláme řádně využít. Vezmeme to pěkně celý dokola a u toho ze sebe zkusíme setřást nános civilizace.

Ten hrdinský výjezd přišel až teď! Míříme na západ do kaštanových lesů provincie Ávila a přes průsmyk Puerto de Casillas. První výhledy byly sice za odměnu, ale horko bylo jak v sauně. U vyprahlé přehrady jsme sjeli až k vodě – tady nikdo neřeší, jestli můžeš a neběží za váma hned kdejaký individuum, i třeba se zlomenou nohou, aby se tě pokusilo vyhodit.

Sranda přišla až pak. Pája se zasekl ve výjezdu s vymletými brázdami. Následovala vyprošťovací komedie: „Nesmíš to nechat chcípnout! Pusť tu spojku, tu spojku! Jeď, jeď, jeď!“ Asi si to umíte představit. Já tlačil, Pája balancoval, oba huby i plíce od prachu…. Njn. Géniové. Co už. Na kameře rovina, v reálu kravina. Ale vyjeli jsme, ne?

Až těsně před západem jsme našli flek. Na obnaženém břehu přehrady Embalse de El Burguillo. Ohřáli jsme něco instantního, dali pivko a pak dlouho čučeli na tu scenérii před námi. Lidi, tohle bylo další z řady unikátních zážitků. Kopce, voda a záře měsíce úplně stačí k tomu, aby se vám prostě nechtělo jít spát. Slunce pak ráno vyšlo prakticky na stejném místě, kde večer vyšel měsíc. Jedna z těch nocí, kdy člověku stačí sedět a koukat, protože víc by ten okamžik spíš pokazilo. ( Teda ještě za zpěvu šakala nebo co to bylo )

Kovově lesklá Sierra Nevada

Ráno nás probrala nečekaně kosa 12 °C, :-D. Tak jsme zabalili a vyrazili 600 km na jih. Cestou jsme přes interkomy vedli dlouhé rozhovory prakticky o ničem, což k takové cestě sedí víc než velká moudra. Hory, teplo, kilometry a sem tam věta, která dává smysl jen tomu, kdo ji slyší v helmě.

U Sierra Nevady jsme přespali v kempu Alto de Viñuelas a ráno nás hory nechaly chvíli cítit se jako králové hor. Pak, jak už to tak bývá, narazíš na plot. Zkrátili jsme si to přes olivové háje. Cestu sice křižovaly řetězy, zámky ale nikde. Na pozvánku jsme nečekali. Po zaprášených šotolinách jsme se prosmýkli až skoro k poloprázdné nádrži Canales. Vládlo nejhorší sucho za posledních 40 let. Do toho o kousek dál hlad, kafe, vaření někde stranou a pauza, která se protáhla, protože nás zdržoval výhled.

Chtěli jsme též pokořit druhý nejvyšší bod pevninského Španělska, Pico Veleta (3 394 m), ale v 2 600 metrech závora s elektronickým zámkem. „Tady ta tvoje svoboda končí, frajere. Dál smíš jen pěšky, na kole nebo busem!“ To víte, že ano… V tu ránu jsme byli pryč. Cestou jsme si ale všimli vyhlídky Mirador Monte Ahí de Cara, kde nebyla ani noha, a právě tahle odbočka kompenzovala ten civilizační nezdar zdolání samotného vrcholu.

Navigaci jsme moc neřešili, někde v kaňonech pod Pico Veleta jsme špatně zabočili a tak trochu úmyslně ztratili směr. Věděli jsme jen, že asi někudy tudy. Štěstí nám přálo. Díky tomu jsme narazili na bílé písky cest hluboko v horách. Ten odstín stříbrno-šedé v kombinaci s vegetací byl úchvatný. Tohle jsme si fakt užili.

Celý den jsme podle radaru ujížděli dešti a už je skoro večer – tak jedem! „Aaa, ještě Francisco Abellán!” Třetí přehrada ten den. Přišel jsem si už jak betonofil v akci. V Německu by nám už tleskali. Spali jsme, už ani nevím kde. Pája zařídil penzion, kam jsme dorazili pozdě večer. Jak to udělal, se mě neptejte. Samý portály, čárový kódy, telefonáty, posílání dokladů někam do Prčic (tímto zdravím, musíte tam mít napilno), získávání hesel od dveří, převody částek a prokazování klíčů. Ale podařilo se domluvit i ubytování pro motorky u sousedky pod asi 100m vysokou skalní stěnou, která vypadala, že se utrhne buď dnes, nejpozději zítra ráno… Takže nějaký čas to vzalo a na pokoj jsme si přes aplikaci otevřeli už pěkně pozdě. Opět trochu osobní poznámka. Tohle je ta moderní doba? Kdybych neměl Páju, raději spím na toaletě u benzínky.

Kroupy, sníh a písečná bouře

Ráno 16 stupňů a déšť, nechtěli jsme se vzdát. Zanedlouho jsme se ale stejně museli schovat – nejdřív nás spláchly kroupy, které jsem ani nestihl natočit, a pak tak silný déšť, že se na silnici tvořily laguny. Útočiště nám dělala parkovací střecha u benzínky. Rozhodnutí vzít to nejkratší cestou na jih za teplem přes Puerto de la Ragua (2 041 m) se ukázalo jako první z řady pěkně blbejch nápadů.

V průsmyku 3 stupně. Vítr, déšť se sněhem, mlha. „Kosa jak v ruskym filmu!“ drkotal jsem zubama. Ohřáli jsme se v denním baru v restauraci Balcón de la Alpujara ve stejnojmenné vesnici. Tam už nebyla chuť nic moc natáčet. Hlavní bylo dostat teplo zpátky do těla. Přírodě je tvůj geniální „plán“ vždycky úplně u zadele…

Sjeli jsme níž a krajina se měnila. Kolem pobřeží nekonečné foliovníky, plastové plantáže kam oko dohlédne. Nějakou záhadou nemám žádný video ani foto záznam. Ale ono úplně nestálo za dokumentaci. Vzduch byl plný prachu, který dělal těžkou žlutou mlhu. A pak Berja. V jednom místě zápach jak z kafilérie, o pár metrů dál vůně čistého prádla. Kontrast, co ti zamotá hlavu.

„Toto už je skoro jak Maroko, ty brďo.“ Projeli jsme kolem ruin, šedých přístavů, opuštěných pump, starých majáků a hotelů s infrastrukturou používanou ještě z dob zašlé slávy osmdesátých let. Jižní pobřeží nepůsobilo úplně jako dovolenková pohlednice. Spíš jako místo, kde se civilizace unavila sama sebou.

Ocitli jsme se v zóně s výstrahou „Nestabilní skály“. Stáli jsme pět metrů od břehu na dohled od Playa Palmer, metrové vlny, zlověstné nebe, slaná tříšť ve vzduchu a zase začíná pršet. Dobrá facka ze tří do více než třiceti stupňů. „Tady končí klid, začíná chaos.“ Moc se mi do těch vln nechtělo, ale bylo tam jak v prádelně. Nakonec jsme tam teda skočili oba a nekecám, měli jsme co dělat, abychom se vrátili zpět na břeh.

Po tom, co jsme zmokli, zmrzli, civilizací se prodírali, prachu se nadýchali, jak v prádelně se podusili a ve slané vodě málem utopili, jsme si řekli, že si zasloužíme trochu regenerace a namířili jsme si to do hotelu pro rozmazlené golfisty. „Nevyhnali nás, i když jsme byli špinaví jak prasátka.“ Ale pianista v baru po tom všem působil skoro absurdně.

Dana – studená, mokrá, nepředvídatelná

Následující den jsme opláchli mašiny od soli, písku a prachu a vydali se na severovýchod. Nakonec, mám rád cesty na východ, připadají mi takový dobrodružnější. Mířili jsme k městu Cofrentes, kde tvoří jaderná elektrárna ostrý kontrast ke středověkému hradu. Ale počasí se nechtělo vzdát.

Tehdy jsme si mysleli, že máme jen smůlu na počasí. Když nás bouře hnala ze západu, jeli jsme na východ. Když ze severu, jeli jsme na jih. Rozvodněná řeka jen připomněla fakt, na který jsem přišel vlastně až mnohem později. Projížděli jsme přímo skrze bouři DANA – bleskové srážky, povodně a bohužel i oběti. Vyhnuli jsme se jí zázrakem, někdy o pár hodin, jindy o pár kilometrů. Zažívali jsme jen ozvěny. Měli jsme štěstí.

Takový kraťoučký odstaveček pro “Yamaháře”… Říkejte si, co chcete, ale Tenérka jako nic moc. Páč přepínač světel přestal přepínat, stojánek se nevrací, dráty v kolech zšedly, loupe se zadní kyvka, nehledě na to, že motor cinká, jako kdyby měl rozštelované ventily, a ventilátor se otravně spouští snad s každým zastavením. Zatímco Baworák už dvanáctý rok držel tak, až to působilo provokativně. Sám na vlastní kůži jsem se přesvědčil, jakou sílu má obyčejná propagace. Prý motorka napořád, jak tvrdil prodejce? Tím si fakt tak jistej nejsem.

Probudili jsme se u přečerpávačky Cortes de Pallás, sevřené vápencovými stěnami vysokými půl kilometru. Tady museli přehradu vypustit o pár metrů, aby snesla nápor valící se vody. Mimochodem málem ji nedostavěli, protože se jim do stavby svezl svah – něco jako Vajont v Itálii, akorát tady to nemělo tak katastrofální následky. Jsou tu nejméně stabilní skály v provincii a všude se to hýbe. Tak jsme rádi, že jsme tady v době takové anomálie a nemůže se nám vůbec nic stát. Perfektní pro uklidnění mysli.

Tady to nemá ani název

Pamatujete na popis té vizuální p-grafie z našeho minulého cestopisu Skútry na Ibizu? Nacházíme se ve stejném regionu. Nikdo sem nejezdí, prý tady nic není, a proto jsme se sem vrátili. Uhýbáme už z tak dost vedlejší cesty na úplně zapadlou kolem řeky Júcar. Kaňony beze jmen, hory bez názvu, žádné zákazy, žádná upozornění – nic, co by cokoli nařizovalo nebo podkopávalo zdravý úsudek. Že by svoboda? No konečně! Tohle je to pravé dobrodrůžo!

Nejdřív nás málem skalpoval visící drát v tunelu, zastavil nás až zřícený strop. Dál jsme šli pěšky. Taková nádherná trasa. Komplet ji pohřbil zával. Ze země čučela jen svodidla. Nechali to ladem. A ten výhled na přehradu mezi skalisky, aby se veškerá ta voda nevylila o 1000 metrů níž do údolí. Respekt. Bohužel projet tohle celý by zabralo týden – a ten bohužel jen tak v kapse nemáme.

Narazili jsme na Cavas. Ten název sedí – v překladu to znamená jáma, dutina nebo prostě „kopat“. Je to staré obydlí. Dneska už je tam všechno zabedněné a opuštěné, ale ta atmosféra místa je neskutečná. Nad hlubokou soutěskou řeky Júcar se na skále tyčí strážní věž, pravděpodobně z 11. století z dob Maurů. Hledal jsem to. Nikdo už dneska pořádně neví, co všechno tyhle zdi zažily.

Stojíš tam, koukáš do hloubky pod sebe a říkáš si, kam tohle zapadá do toho našeho slavného systému. Je to přesně to místo, kde se zastavil čas a ten náš Matrix nemá žádnou moc.

Dál po proudu někde u Dos Aguas konstatuje Pája po tomhle zážitku: „Mě jenom sere, že máme půlku za sebou.“ Při pohledu na ty cesty, co vedou úplně všude kolem, my musíme frčet dál, abychom ten náš detox stihli včas.

Modlitba vytesaná do kamene

Po tom nekonečném dnu, kdy jsme se motali v horách a pak marně hledali neexistující hotely, jsme dorazili totálně vyřízení. Stará Cuenca je fascinující – serpentiny, kterými se drápeš nahoru, až jsi najednou na náměstí u gotické katedrály.

Tahle stavba má v sobě zvláštní energii. V roce 1902 se její hlavní věž zřítila jen pár minut poté, co skončila mše. Lidé tehdy jen stáli a koukali na ty trosky – říkali tomu „Boží varování“. Jiná legenda zase praví, že kdo se dotkne sarkofágu svatého Juliána, bude pod ochranou na všech svých cestách. To kdybychom bývali věděli, když jsme tam jen tak stáli…

Chtěli jsme se ještě jednou ztratit u starého mostu Puente de El Chantre přes řeku Júcar. Je starý přes 500 let a váže se k němu příběh. Tenkrát se zpěvák ze zdejší katedrály rozhodl, že změní osud celého kraje. Každou zimu tam řeka brala životy těm, co se ji snažili překročit. Základní kámen položil s modlitbou, aby hory spojil s městem a zastavil tu smrtící tradici.

Místní věří, že voda pod mostem dodnes zpívá, když se dotkne jeho základů.

Kondkord-oři nebo supi?

Hledání civilizace v těhle končinách je marnost. Projíždíš vizuálně funkční vesnice i městečka a nikde nikdo. Žádná hospoda, žádný obchod, žádní lidé. Totálně mrtvo. Široko daleko jediná pumpa vypadala, jako by v ní ve středu 2008 někdo prostě zhasnul, nechal všechno na místě a už se nevrátil. Staré stojany vypadají funkční a máš pocit, že jsi ve filmu, kde už lidstvo dávno skončilo. Buď máš benzín v nádrži, nebo máš smůlu.

O kus dál, už s prázdnou nádrží, tentokrát u fungující pumpy, k nám přišel takový zvědavý Španěl. Začal nám vykládat, že se máme vrátit zpátky do kaňonu, prý tam krouží kondoři. Kondoři v Evropě? To je jedno. Ten pohled, jak se ty obrovské stíny vznášejí mezi vápencovými stěnami kaňonu a ty slyšíš ozvěnu jejich křídel, je zážitek. Tady jsi jenom host. Strážci údolí si nás možná jen hlídali, dokud zase nezmizíme.

Voda, co prýští z podzemí

Našli jsme odpočinek u Laguny de Tobar. Jemný vítr a občasné žblunknutí ryby. Jen s ohněm se tu muselo opatrně, ale polívka se mnutím v dlaních prostě neohřeje. Byla to otázka přežití. Pak už zbývalo jen vzbudit Páju…

Velmi scénickou cestou, kde jsme dokonce šplhali na nějakou horu z jakési bílé substance, skoro jako z vápna nebo jiné mapy, jsme dojeli k Laguně de Taravilla. Tak nějak narychlo jsme naplánovali další den a bez signálu jen se zvuky přírody usnuli jak batolata.

„Dobré ráno!“ Ranní hygiena! Zdejší vody vyvěrají z pramenů a jsou plné neuvěřitelně zvědavých rybiček. Sotva tam vlezeš, už tě okusují – regulérní wellness zdarma. Jenže bacha! Až doma při stříhání této série jsem si všiml něčeho, co mi tam tehdy úplně uniklo. Plave tam něco dlouhého, co by tam jednoduše žít nemělo. Hledal jsem to pak všude, ale nic takového tam existovat prostě nemá. Takže jsme asi objevili nový druh. To by byla pecka…

Vedlo nás to k místům, kde to vypadalo, že tam ta krása už prostě končí. A najednou – bum! Skály, vodopády a křišťálově čistá voda. Museli jsme se prorvat skrz bodláky a podlézat skály, abychom se dostali dolů k vodním kaskádám. Voda přímo z podzemních krasových pramenů byla tak ledová, že byla živá. Tohle je a zůstane náš kousek ráje.

Na konci dne už toho bylo nakonec víc než dost. 300 kilometrů přesunů, terénu i prachu. „Jsem fakt rád, že už na tu motorku nemusím,“ přiznávám na konci dne.

Úprk k Lagunas Reales

Camping Bolaso, tady jsme zažili biologickou válku. Pokud vám někdy někdo bude tvrdit, že komár neprokousne motocrossové kalhoty, tak kecá – tyhle potvory s vrtákama s tím neměly žádný problém. Museli jsme vypadnout, a to rychle. Cíl byl jasný: Bardenas Reales. Jediná pevně plánovaná lokace celé výpravy. Místo, o kterém se píše jako o vyprahlé polopoušti, kde nic není. Jenže už první metry nás vyvedly z omylu: „Cože to má bejt za poušť?”

Podezřele modré kytky, moc vody a bahno. Samotná oblast je neuvěřitelný úkaz – 40 000 hektarů jílu, pískovce a sádrovce. Je to zdaleka největší polopoušť v Evropě, které se říká „Badlands“. Vítr a déšť tam do země vyžraly tvary, co vypadají jako z jiné planety, ale tentokrát to světlo a geologie měly úplně jiný nádech.

Bohužel to byla naivní představa, že v poušti bude klid. Rozplynula se prakticky hned u vjezdu. Hledali jsme odlehlé místo, ale místo ticha jsme našli průvodce na čtyřkolkách, zbohatlíky v obytňácích, drsňáky na cesťácích i v naleštěných offroadech, cyklisty a k tomu nám nad hlavou vřískaly stíhačky. Došlo nám, že kdo hledá v Bardenas Reales dálky a klid, je na špatné adrese. Uprostřed parku je totiž vojenská střelnice. Je to absurdní – přírodní rezervace, kde armáda pálí rakety, zatímco ty si musíš hlídat každou odbočku, abys neporušil pravidla. Na tohle nemáme ani jeden vůbec náladu.

Bardenas leží ve stínu Pyrenejí, které mají většinu vlhkosti zachytit. Jenže tentokrát to neklaplo. Kvůli dešťům, co nás provázely minulé dny, se cesty změnily v past. „Napadlo by vás, že v poušti nebudete moct pokračovat dál kvůli vodě?“ Kde mělo být sucho, tam bylo bahno a voda. A kdybychom to byť jen zkusili, mohli jsme k tomu volat rovnou bagr.

Aktuálně by se tomu místu spíš hodilo jméno Lagunas Reales. Ale i tak nás ta krajina vtáhla, bohužel nám zároveň jasně dávala najevo, že tady pravidla určuje někdo jiný. Za celou cestu jsme potkali motorkářů tak málo, že by stačily prsty jedné ruky. Tady by nestačily všechny ruce těch, co sem přijeli dělat drsňáky. Raději jsme si dali gáblík…

Pyrenejské stahovačky na šlapkách

Po spoustě kilometrů a průjezdu mnohých španělských vesniček u rezervoáru Yesa v podhůří Pyrenejí, jsme hledali místo na ochlazení, ale našli jsme jen popraskané bahno a dno, ze kterého trčel starý kamenný most. Ten tam zbyl ze staré cesty, kterou v 50. letech zalila voda spolu s celými vesnicemi, poli a komunikacemi. Kolem jsou ruiny celých sídel, což jsme tehdy ani pořádně netušili. Je to divný pocit stát na místě, kde dřív žili lidi. Krása tu zaplatila svou cenu. „Asi jsme si měli vzít radši lodě!“ smějeme se tomu zmaru, protože vody bylo v téhle vyprahlé zemi víc, než jsme čekali.

Ráno do toho ještě nečekané setkání, kdy člověk kouká na kroužící obry nad hlavou a říká si: odkud jste se tu vzali, neletěli jste s námi, že ne? Pomalu se rodil nový plán. Na pořádné projetí Pyrenejí už nebyl čas. Když to natáhneme, máme tak akorát čas dotknout se Atlantiku. Pyreneje si ale připravily facku.

Narazili jsme na totální uzávěru kvůli cyklistickým závodům. Zkusili jsme to objet ze strany nejlépe zachovaného bukovosmrkového lesa v Evropě a odhalili jsme jen to, že to tam za zákazem vjezdu, tak, aby je nikdo neviděl, devastují stejně jako u nás. Jinak nám to vůbec nepomohlo. Tudy se oficiálně nejezdí, dál zavřeno, nic se nevyřešilo. Je to kompletně zavřený a objet to je navíc cca 200 km. Celý den v háji!

To čekání u silnice bylo bizarní. Stát tam celý den, aby kolem vás jednou někdo projel? To je jako stát u kolejí s bramborovým salátem a čekat na expres. Může mi to někdo vysvětlit? Navíc vracející se fanoušci pak vůbec neuhýbali z cesty. Byli na mol. Museli jsme zapomenout na horské hřebeny. Jen jedna postranní cesta a pak už s větrem o závod dotknout se oceánu.

Do kempu jsme se museli v deset večer doslova vkrást a za každé pivo vypláznout 8 €, což byla asi speciální noční přirážka pro špinavý motorkáře. Vybrali jsme prostě palouček a bylo nám to jedno. Hlavně že bylo kde padnout.

Mise – úspěšná.

K Atlantiku jsme se dostali u Majáku Cape Higuer. Stáli jsme tam, koukali na nekonečnou vodu a v hlavě se nám promítal celej ten bláznivej trip. Tak co? Zvládli jsme to, nebo ne?

Ze středu Španělska na západ — do hor, mezi buky a přehrady. Pak dolů na jih, přes bílý prach Sierry Nevady k vlnám, co tě nechtějí pustit.

Z pobřeží na východ — k přehradám a ke skalám s duší, ale chybějícím významem. Tam má svoboda chuť železa. Odtud zpět do srdce země — přes Cuencu, most zpěváků, laguny, co prýští z podzemí, a umělé vodopády, kde se příroda snaží o dokonalost.

Pak na sever — přes nemilosrdné badlands Bardenas Reales, ne tak úplně vyprahlé pláně, zato se stíhačkami nad hlavou. A kde končí sucho, začíná bahno u Jesy, tam z vody trčí most jako připomínka minulosti. A co Pyreneje? Irati — les, který se oficiálně chrání, a neoficiálně ho okupuje parta vyznavačů šlapek. Dál už jen zdejší vítr… A Atlantik.

Že se musíme vrátit zpátky tam, odkud jsme začali, je jasný. A to, jak jsem málem nepřežil cestu zpátky, protože jsem si s sebou vezl nějaký moribundus a zachránilo mě až kloktání Alpy, to už asi nechám na jiné vyprávění. Podstatné je, že i když jsme tý civilizaci neutekli, dostali dost daleko na to, aby bylo konečně vidět, kde všude vlastně už je. Takže i kdybychom dál nedojeli — považuju tuhle misi za úspěšnou.

Kolama dolů od Dolu Kolama.

Fotogalerie

Přípravy

Puerto de Casillas, Embalse de El Burguillo

Canales

Embalse de Francisco Abellán

Za Berjou

Cofrentes

Tous a Embarcadero Cortes de Pallás

Júcar, Cavas, Dos Aguas

Cuenca

Puente de El Chantre

Laguna de Taravilla.

Bardenas Reales

Pyreneje

Cape Higuer, Atlantik

Detail cesty – místa

Plage de Parlamentia, Francia
Aranjuez, Provincia de Madrid
Castañar de El Tiemblo El Borbollón, Provincia de Ávila
Puerto de Casillas, Provincia de Ávila
Piraguas Valle de Iruelas, Provincia de Ávila
Embalse de El Burguillo, Provincia de Ávila
Isla del Tío Faustino, Provincia de Ávila
Camping Alto de Viñuelas, Provincia de Granada
Canales Reservoir, Provincia de Granada
Mirador Monte Ahí de Cara, Provincia de Granada
Güéjar Sierra, Provincia de Granada
Embalse de Francisco Abellán, Provincia de Granada
Puerto de La Ragua, Provincia de Granada
Sierra Nevada Pass de Laroles, Provincia de Granada
Berja, Provincia de Almería
El Puntazo (Playa Palmer), Provincia de Almería
Valle del Este, Provincia de Almería
Cofrentes, Provincia de Valencia
Embarcadero Cortes de Pallás, Provincia de Valencia
Cavas, Provincia de Valencia
Castillo de Cavas, Provincia de Valencia
Macizo del Caroig, Provincia de Valencia
Dos Aguas, Provincia de Valencia
Catedral de Cuenca, Provincia de Cuenca
El Puente del Chantre, Provincia de Cuenca
Arcos de la Sierra, Provincia de Cuenca
Hoz de Beteta, Provincia de Cuenca
Senderos del municipio de Beteta El Tobar, Provincia de Cuenca
Laguna del Tobar, Provincia de Cuenca
Laguna de Travilla, Provincia de Cuenca
Salto de Poveda, Provincia de Guadalajara
Alto Tajo, Provincia de Guadalajara
Camping Bolaso, Provincia de Zaragoza
Bardenas Reales, Provincia de Zaragoza
Embalse de Yesa, Provincia de Zaragoza
Foz de Biniés, Provincia de Huesca
Camping Valle de Ansó, Provincia de Huesca
Selva de Irati, Provincia de Navarra
Centro de Montaña Irati-Abodi Mendi Gunea, Provincia de Navarra
Faro de Higuer, Provincia de Gipuzkoa

Jestli se ti Španělský DETOX líbil, pokračuj na další z výprav Dolu Kolama!