Ibiza na skútrech

CESTOPIS

Odhad čtení: 12 minut

Dva skútry | Jeden týden | Nula rezervací

„Ahoj bráško, nechtěl by sis udělat výlet na Ibizu? Na skútrech?“
Takhle začal náš další totální nesmysl.Nechtěli jsme vidět ostrov z prospektů, chtěli jsme se na něm ztratit. Plán byl sice jednoduchý, ale o to víc ujetý. Vzít prodloužený víkend, letět do Španělska za Pájou, v Madridu splašit skútra, prohnat se přes půlku Španělska až na trajekt v Dénii, přeplavit se na Ibizu a pak ostrov prozkoumat úplně jinak, než jak ji propagují letáky.

Zapomeňte na kluby a noční život. Šlo nám o to najít útes, kde stojí 52 metrů vysoký komín – nejvyšší maják na celých Baleárách.

Madridský start a technická přejímka 

Objevili jsme web, kde si můžete půjčit motorku přímo od místních. Stačí prakticky napsat majiteli a věci se začnou hýbat samy. Ale balení byla výzva – batoh přesně do letadla a do něj narvat veškerou záznamovou techniku. Ani na „spoďáry“ už moc místa nezbylo. V Madridu mě pak praštilo 28°C, zatímco doma byly ráno -2.

Aklimatizoval jsem se v Aranjuez u brášky, kde mě vítal “Bienvenido” přímo ve dveřích domu. Stal se pro nás základnou, kde se dořešily poslední přípravy a nálada na cestu. Byli jsme nadšení a v rámci příprav jsme „navnadění“ dokonce i čučeli na “Po jedné stopě”.

Další den jsme při přebírání skútru v Madridu nevěřili vlastním očím – gumy natlakované na 4,5 baru, totálně zubožený stroj, nicméně překvapivě plně funkční. Skútr se půjčoval přímo od místního majitele, a protože to nebyl žádný voňavý cestovní stroj, ale ojetý městský kus, který už měl leccos za sebou, proběhla kontrola kapalin, brzd a dokumentace hromady poškození, aby nás pak nikdo netahal za fusekli. Zápis kilometřáže, zkušební jízda, předávací protokol. Ona je to vlastně výhoda půjčit si takový skútr. Když už je omlácený ze všech stran a nedopatřením někde o něco škrtnete, ani to není vidět. Člověk se pak tolik nebojí. Ještě jsme nabastlili nabíjení pro kamery a vyrazili. Pája na svém vlastním skútru SYM z Čech a já na půjčeném Piaggio.

Dálniční boj a tryskáč na vodě

Cesta po dálnici do přístavu Punta del Raset v Déni na trajekt byl docela očistec. Na skútrech po dálnici to nebyla romantika, spíš dlouhý boj s časem, větrem, výkonem a ruce u toho tuhly. I tak jsme si to po dálnici bzučeli kolikrát na max, ale s hubou od ucha k uchu. Nejhorší byly turbulence od kamionů. Mydlilo to s náma tak, až mi z helmy uletěl šroub, který mi držel plexi. S tím se jet bohužel nedalo, ale hned druhý sjezd jsme našli autoopravnu. Vysvětlili jsme situaci Bud Spencerovi, neznám jméno, ale fakt tak vypadal, odložil práci a šel nám najít šroub, zkrátil ho, namontoval a voalá! Přilba byla jak nová! A hlavně plně funkční po zbytek výpravy. Naštěstí ve Španělsku není nouze o pomoc, lidé jsou tam neskutečně vřelí. Pak se jen s blísknutím v oku zmínil, že u nich tento víkend bude MotoGP a máme se jít podívat. Do přístavu jsme to pak stihli jen tak tak. Pája po té jízdě nemohl ani natáhnout prsty, když chtěl u sjezdu zabrzdit.

Trajekt byl stíhačka! Totál naložený a spolu s 30 000 tunami vlastní váhy mastil tak, až se za ním dělaly gejzíry. Obrovská rychlá loď, hromada lidí, hluk, nadšení, zpěv, pokřiky, skandování… Na palubě jsme zkoušeli najít naše sedadla, nenašli jsme. Nakonec jsme si čupli, kde bylo místo. Oni to tak dělali všichni.

Ibiza: Offroadový křest a mravenčí útok

Jakmile nás pustili z trajektu, začala ta naše pravá Ibiza. Místo hotelu, baru a večerní promenády přišly hned rozbité cesty. „Ty ses zbláznil? Na skútrech?“ ptal jsem se Páji, když jsme to namířili do terénu. Skútry drhly o šutry, cesta se pomalu vytrácela a my nevěděli, kam to vlastně vede. Co nešlo přejet, muselo se přetlačit nebo přenést. Já se trochu bál, že ty bzuky cestou zpět popravíme. Nakonec jsme to zapíchli na jedné opuštěné cestě, která už nikam nevedla. Nevěděli jsme, kde úplně jsme, jestli se vůbec dostaneme zpět, bez signálu – ale! Čelovky, pivo, jídlo a jamón – to byl náš šestihvězdičkový hotel.

Ráno nás čekalo překvapení – mraveniště přímo pod stanama. Ty malý mrchy byly všude. Po „bílé hygieně“ a tuňákovi v nějakém koláčku k snídani jsme se vydali po severním pobřeží. Sever ostrova je drsnější, prázdnější a mnohem rozpadlejší, než si člověk představí, když slyší název ostrova. U Cap des Rubio a S’Águlia jsme našli pláže, co už vlastně ani nejsou pláže. Celé se to tam sesunulo, hora utržená, všude kameny. Zkusili jsme vlézt do vody, ale po těch šutrech to bylo o úraz. Takže nic.

Zátoky, jeskyně a „Mořský guláš“

Pokračovali jsme borovicovými háji a kolem políček místních na vyhlídku zátoky Torre des Molar a poté na Punta de Lievant. Sem už jsme si to raději prošli pěšky. Našli jsme po cestě nějaké blinkry a rozbitá světla, takže sem očividně někdo jezdí, ale nemají to zadarmo. U moře skály duněly pod nohama a byly tak ostré, že by tě to normálně propíchlo. A co je hlavní – na poslední moment jsme si rozmysleli vlézt do vody. Všimli jsme si medúz. Zabít nás to tady chce! 🙂

Dokodrcali jsme se se skútry na vytipovaný svah kopce a zakempili. V dáli hrála muzika z nějakého resortu a zanedlouho poté, co jsme ulehli, zastihla nás bouřka. Nebylo to žádné vzdálené blýskání na obzoru, ale buřina, kdy se na okamžiky rozsvítilo skoro jako ve dne. A my? Na holém útesu s pár keři a motorkami místo hromosvodů. Mobil jsem vypnul a ani kameru jsem raději nevzal do ruky, aby to do nás nešlehlo. Pěkně mi prdelka klapala, když to kolem mlátilo. Ráno byl ale pohled božskej. Vánek, sůl ve vzduchu, vkrádající se horko, na skaliscích hluboké stíny a výhled snad až do Francie. Přesně kvůli takovým ránům se podobné nesmysly dělají.

Ztracený svět: Opuštěný komplex

Tohle byl totální bizár. Narazili jsme na opuštěný hotelový komplex Cala d´en Serra. Betonový skelet, co tam chátrá desítky let, zarostlý křovím, všude graffiti, prázdná okna i bazén. Dýchli na nás duchové Ibizy. Místo pro boháče, které si vzala příroda zpátky. Místo, které se na Ibize do letáků nedává, ale k ostrovu patří víc než upravené pláže. Bylo tam pěkné koupání v moři. Na začátku dubna to bylo naše první.

Záhy jsme si o pár kilometrů dopřáli kafe a ještě dál pak konečně jídlo – Paellu. Je to takovej mořskej guláš s rejží a chobotničkama. Byla výborná, i když jsme si na ni u obsluhy počkali věčnost. Nejen na Ibize se fakt dlouho čeká na stůl, pokud nemáte rezervaci. Španěláci rádi vysedávaj.

Maják a sbohem Ibizo

Hele, maják! Kde se tady vzal?! Hlavní byl očekávaný Far de sa Punta des Moscarter. Cesta k němu byla opět liduprázdná. Na ostrově se obecně a samozřejmě hledá radikálně odlišná zábava než běžná turistika. A když jsme zjistili že nám nic nebrání, jako už ostřílení offroaďáci jsme ty skútry dostrkali až na útes. Tady teprve byla vidět ta všudypřítomná eroze. Dokonce kus obvodu hranic majáku byl pryč. Večer jsme si u něho dali pivo a čerpali atmosféru noci. Zvuk moře nás ukolébal, ale spali jsme radši dál od útesu, protože pod námi byly nejspíš dutiny. Všechno se při nášlapu nebezpečně ozývalo. Jsme posránkové. A ráno? Takhle klidnou vodu jsme naposledy viděli při naší cestě na Olymp na útesu u Soluňského zálivu. Klidná voda, světlo, prázdno, bez hudby, bez davů. Bohužel bylo na čase se vrátit.

Cesta trajektem zpět byla smutná podívaná. Zatímco tam lidi zpívali, zpátky panovalo mrtvolné ticho a posádka musela budit poničené existence na sedačkách. Ostrov z nich očividně něco vysál. Pája měl barvitý zážitek ze záchodů trajektu, na které určitě nezapomene. Když to přiblížím jednou větou, některá děvčata tam spala doslova pokakaná.

„Tak ahoj Ibizo… Ty zneužitý ostrove,“ rozloučili jsme se a vyrazili zpět do vnitrozemí.

Vítej pevnino

Po návratu na pevninu začala druhá část výletu. Rozhodli jsme se pro menší obkliku a vjeli do vnitrozemí a popravdě vůbec nevěděli, co čekat. Najednou zmizela ostrovní turistika a objevilo se něco úplně jiného: prázdné silnice, horko, sady, vesnice, kde se skoro nic nehýbe, a prostor, který v přelidněné Evropě člověk moc často nezažije. Španělsko nám vyrazilo dech. Projížděli jsme nekonečnými sady zralých pomerančů, které jsem si zprvu, jako správný Čech, spletl s mandarinkama. Asi po 50 kilometrech mi Pája otevřel kufr a dělal překvapeného, kde že jsem vzal ten pomeranč, který mi tam tajně podstrčil. Chutnají úplně jinak, když je utrhneš přímo ze stromu.

Tuto noc jsme si našli místo pod hučícím stožárem vysokého napětí. Nechtělo se nám už dál nic hledat. Žádná romantika. Ten stožár celou noc tak hučel a praskal, že jsem měl pocit, že se ráno probudím nabitej jako autobaterie. Ale aspoň tam nebyli mravenci.

Po budíčku jsme jen kousek popojeli do malé vesničky, kde byla otevřená putika. Nekecám, vlezli jsme dovnitř a zeptali se na snídani. Taková energická babča řekla, ať si sedneme. Nevěděli jsme, co dostaneme, a donesla nám čerstvé domácí obložené bagety, olivy, nerozlousknuté buráky v soli a další dobroty a k tomu pocit, že člověk sedí u někoho před domkem, ne v podniku. Takhle nějak asi vypadá štěstí. Sálající klid, okolo krása a spokojení místní krmící ptactvo sedající na hlavní silnici, kde prostě nic nejezdilo. Přesně ten druh Španělska, který se neukazuje.

Kaňony, dálky a svoboda

A tady začala čistá vizuální p-grafie. Silnice se klikatí nad hlubokými kaňony řeky Júcar, skály jsou kolmý a ty máš pocit, že když v zatáčce trochu víc naklopíš, ten tvůj skútr i s tebou už nikdo nikdy nenajde. Je to drsný, vyschlý, a neskutečně krásný. Za celý den nepotkáš jediný auto, jediného živáčka. Tohle je svoboda! Castillo de Cavas. Téměř nikdo ho doteď neznal.

Od přehrady Embassament de Tous Embarcadero je to jen kousek k přečerpávačce Embarcaderu Cortes de Pallás. Je zajímavé koukat tam na ty okolní strmé skály. A přišlo další koupání. Horko, ticho a pod hladinou kapr velkej tak, že vypadal spíš jako místní legenda. Takže plavky nutnost. Jinak má příležitost vás za palec stáhnout hluboko do svého království… Nakonec jsme tam i zakempili.

Další luxusní zastávka byl Antiguo Hotel Claridge. Představ si velkej, kdysi luxusní hotel, kterej je nechanej napospas osudu. Žádný ploty, žádný hlídači, všechno otevřené. Vejdeš dovnitř a jsi v jiným světě. Krápníky ze stropu, prázdné recepce, dlouhé chodby, pokoje, kde se zastavil čas, jen vítr mlátí dveřma. Procházíš se prázdnýma pokojema, kde kdysi lidi spali v bílých peřinách a teď tam vládne jen prach se zbytky historie, o které nemá nikdo zájem. To ti běžný hotel nenabídne. Prohlídka bez lístku, jen s odvahou vlézt dovnitř. Takové místo, kde se člověk pořád trochu rozhlíží, i když ví, že tam nejspíš nikdo není.

Město vraků, konec v parku

Po předání skútru v Madridu jsme ještě chtěli zkusit „město vraků“. Místo, kde se na úhledných parkovištích válí historie. Místo plné starých aut a zvláštní automobilové historie. Jenže jsme narazili. Jakmile jsme vytáhli mobil, hned přiběhli a řešili s námi, že natáčení je přísně zakázáno. Takže tyhle záběry ani tady ani ve filmu neuvidíte, ale věřte, ten pohled stál za to. Tuny a tuny věcí, které jsou ti k ničemu, ale hrozně je všechny potřebuješ…

Úplnej závěr byl takovej řekněme „v klidu“. Pája slíbil park, jenže místo národního parku to byl park zámecký. Na doporučení číšníka jsme objednali něco, o čem jsme vůbec netušili, co to vlastně je. Pozornost celé restaurace jsme na sebe strhli ve chvíli, kdy nám na tácu přinesli malé, do zlatova upečené roztomilé prasátko. Zejména číšnice se na nás podezřele culila – možná právě kvůli Pájovo tričku „Eat me fresh“. Čistá náhoda, ale když si to Pája uvědomil, pobavilo to. Jenže po tom čase stráveném po ruinách nám sterilní zámecký park La Granja přišel trochu mimo. Platit vstupný, abychom se procházeli mezi načesanejma keříkama a zlatejma fontánkama? To fakt nebylo ono. My jsme byli stále myšlenkama na útese a ve vnitrozemí, kde společníka dělá jen hučící stožár… Nebylo to špatné místo, jen už nezapadalo do celku.

Tohle byla jen ochutnávka. Původně šlo o maják na ostrově. Nakonec z toho byla ochutnávka Španělska. Takového, které není uhlazené, není vždycky pohodlné a občas i trochu smrdí průšvihem. Za pár měsíců plánujeme projet Španělsko celé – tentokrát na opravdových motorkách. A už teď vím že se máme na co těšit. Ono mi totiž celou dobu tiše šeptalo do ucha… „Jsi volný, tak jeď.“

Fotogalerie

Cap des Rubio, S’Águlia, Torre des Molar a Punta de Lievant

Cala d’en Serra

Far de sa punta des Moscarter

Júcar, Castillo de Cavas

Antiguo Hotel Claridge

La Granja de San Ildefonso

Detail Cesty – místa

Far de sa punta des Moscarter
Punta de Lievant
Cala d’en Serra
Torre des Molar
Cap des Rubio
S’Águlia
Embassament de Tous Embarcadero
Cortes de Pallás
Aranjuez Castillo de Cavas
Antiguo Hotel Claridge

Jestli se ti Ibiza na skútrech líbila, pokračuj na další z výprav Dolu Kolama!