Cesta na Olymp začala únavou z běžného života a jedním nápadem, který měl od začátku blíž k hovadině než k plánu. Po práci sednout na motorky, zabalit u Páji, nezdržovat se a vyrazit na jih. Před námi zhruba čtyři tisíce kilometrů, osm dní a jednoduché heslo: pojedeme, kam nejdál dojedeme.

První kilometry měly hlavně ukrojit vzdálenost. Dálnice, zastávky, snaha neztratit čas a první klasické drobnosti kolem balení. Něco se ještě rovnalo na motokufrech, čekalo se, až kolem nebude nikdo, a za pár minut se jelo. Na hranicích klid, žádné drama, jen pokračování dál. Hlava už byla přepnutá z práce do režimu cesta.

První větší zastávka přišla u Balatonu. Kemp ze začátku vypadal použitelně, dokonce docela dobře. Jenže večer a noc ukázaly, že dojem z příjezdu na cestách moc neznamená. Hluk, parta výrostků, staré škodovky a atmosféra, ze které bylo lepší zmizet. Opuštění kempu kolem jedné ráno mělo vlastní napětí, vrátný nás nechtěl pustit, ale chuť zůstat byla nulová. Nakonec jsme našli místo někde v lese a spali tam líp než v placeném kempu. V noci pršelo jako blázen, Pája ještě šel kontrolovat motorky, jestli nespadly, ráno snídaně a zase dál.

U Siófoku jsme chtěli aspoň trochu k vodě. V horku to dávalo smysl, jenže Balaton se rychle ukázal jako zkouška trpělivosti. Přístupy k vodě placené nebo narvané lidmi, silnice ucpané, fronta až k jezeru a samotná voda spíš nekonečné brouzdaliště. Jdeš, jdeš a pořád po kolena. Pája mezitím zavedl vlastní cestovní módu. Vedro, bolest ze sedla a stovky kilometrů před námi udělaly z oblečení na spaní oficiální výbavu na motorku. Prý móda ze západu. Na podobné cestě už člověk řeší hlavně to, jak přežít další úsek.

Abychom se vyhnuli davům, vzali jsme to zkratkou a samozřejmě se ztratili. Bolest zadku už určovala náladu víc než mapa. Chtěli jsme dát aspoň sto kilometrů, nevydrželi jsme ani to a musel přijít gáblík. Pak zase nasednout a natáhnout den co nejvíc. Cíl byl dostat se až za rumunskou hranici a najít někde pelech. Plán zněl jednoduše. Večer už zase hrozilo stavění stanu za úplné tmy.

Po cestě padl i nápad zastavit v Szegedu. Když už Szeged, tak přece segedín. Jenže náměstí a hospody nabídly jen fastfood. Takže segedín nevyšel a jelo se dál. Další den se lámal směrem k Dunaji, k hranici Srbska a Rumunska, do míst, kde už člověk začíná cítit, že se opravdu vzdaluje.

Noc po dlouhém přesunu skončila u Domasnei, u památníku Crucea-monument Domasnea. Po tmě jsme našli zvláštní místo s plotem a vyhodnotili ho jako rozumnou ochranu před vším, co by v noci mohlo přijít. Stan za plotem, únava taková, že ani doprava nedokázala rušit, a ráno překvapení, kde jsme to vlastně zakempili. Tohle k cestě patřilo od začátku: večer už jen najít flek, ráno teprve zjistit, co to bylo.

Před mostem Nová Evropa jsme našli místo na odpočinek a koupání. Dunaj nebyl jen kulisa za svodidly, tentokrát jsme do něj opravdu vlezli. Po vedru, dálnicích, bolesti a prachu to byla regulérní koupel i reset. Hranice pak prošly bez problémů a cesta pokračovala do Bulharska.

V Bulharsku už bylo jasné, že čas tlačí. Před námi balkánské hory a pořád dost kilometrů do Řecka. Nejkratší trasa znamenala rozbité a prašné silnice, jenže i ve spěchu se nedala úplně vypnout zvědavost. Když někde v dálce vypadala zajímavá cesta, hned přišlo: tam bychom se mohli mrknout. Tak jsme skončili v horách u Obštiny Godeč, kde bylo tak dobře, že by se tam klidně dalo zůstat. Jenže den měl jasný úkol a kilometry nečekaly.

Večer se zase natahoval, dokud to šlo. Hledání místa na spaní po západu už se stalo skoro pravidlem. Trasa vedla kolem Sofie, takže jsme uhýbali do hor. Nakonec jsme zakempili někde nad městem mezi rozpadlými baráky, nejspíš u bývalého úřadu Dokatichevo. Tma, ruiny, únava a ráno ovesná kaše s kávou. Ten den měl přijít Olymp. Jenže mezi námi a horou pořád leželo asi 400 kilometrů, hranice do Řecka a dost ambiciózní představa, že se ještě tentýž den půjde nahoru.

Cestovalo se v době pandemie. Pája očkovaný, já ani náhodou. Celá cesta tím měla zvláštní napětí. Nešlo jen o to dostat se k cíli, stejně důležitý byl návrat zpátky. Fronty na řeckých hranicích nevypadaly přátelsky, spíš jako začátek dlouhé kontroly. Nakonec jsme projeli zvláštně hladce. Vjeli jsme do podjezdu určeného pro autobusy, celník vytáhl pas přímo z peněženky! Moc se neptal a pustil nás dál se slovy: Go!Go!. Bez testů, bez zdržení, bez vysvětlování. Najednou jsme byli v Řecku a mířili na Olymp.

Celou dobu jsme jeli tak, že jsme skoro neviděli moře. Až výhled u Ziliny v rezervaci Býtos to změnil. Najednou se otevřela voda, krajina a první pocit, že Olymp už je opravdu blízko. Zastávka na vyhlídce, pár pohledů dolů, rychlé nadechnutí a zase dál. Čas byl pořád proti nám.

K úpatí Olympu jsme dorazili kolem sedmé večer. Zkontrolovat klíče od motorky, vyřešit další malý chaos, opalovací krém, voda a šlo se. Nikdo z nás přesně nevěděl, kam až to povede, ale po tolika kilometrech se nešlo jen tak otočit. Aspoň to zkusit. První kroky nahoru ještě držela tvrdohlavost, potom začalo mluvit tělo.

Stoupání rychle ukázalo, že hora si z našeho itineráře nic nedělá. Lilo z nás, nohy měly za sebou tisíce kilometrů v sedle a večer se posouval dál. Po hodině a půl a zhruba osmi kilometrech ostrého stoupání přišlo rozhodnutí. Nahoru to ten den nepůjde. Turisti už mizeli, nahoře by nás čekala tma a celý nápad přestal dávat smysl. Došli jsme aspoň na první velkou vyhlídku. Žádný triumf, spíš tichý konec pokusu, ve kterém zůstalo dost poctivosti. Nevzdali jsme to po prvním kopci. Došli jsme tam, kam to šlo.

Noc se nakonec vyřešila u moře. V Litochoro jsme koupili pizzu a pivo a skončili na útesu nad Soluňským zálivem. Dole hloubka, před námi voda a za námi den, který měl dopadnout úplně jinak. Sedět tam s pivem a pizzou po nevydařeném výstupu dávalo překvapivě větší smysl než nějaké silácké pózování na vrcholu. Ráno přišel východ slunce nad klidnou hladinou. Ohnivý horizont, ticho, moře, únava a jeden z těch momentů, kvůli kterým cesta zpětně zapadne přesně tam, kam měla. Jen kudlanka v botě připomněla, že ani krásné ráno se neobejde bez vlastního vtípku.

Jakmile se trasa otočila směrem domů, nálada šla dolů. Návrat do Čech pro mě nikdy není radostná část cesty. Před sebou máš ještě polovinu dovolené, kilometry pořád čekají, ale v hlavě už se cesta začne zavírat. Pája proto vymyslel další odbočku: Transfagarašan. Kilometry navíc, zajížďka, extra plán. Po nedotaženém Olympu se to bralo skoro jako náhradní úkol.

Cestou zpátky přišlo další koupání, protože ve vedru přes 35 stupňů se voda neodmítá. Pak se řešilo, jak se dostat přes Dunaj. Poslední trajekt v Nikopolu jsme minuli o patnáct minut. Ubytování, které dávalo smysl, bylo opačným směrem. Jedno místo vypadalo spíš jako ubytovna než hotel a do penzionu bez oken se nikomu nechtělo. Nakonec vyhrálo pole někde v okolí. Další noc z kategorie: žádná romantika v popisu, prostě únava a nutnost někam zalehnout.

Ráno jsme stihli první trajekt. Předjeli jsme kamiony, zaplatili pár eur a konečně se dostali do Rumunska. Směr Poenari a Transfagarašan. Poenari byl tentokrát ten opravdový hrad Vlada Napichovače, ne pohádková kulisa z dřívější cesty, když jsme jeli k černému moři se vykoupat a pak zpět. Schody nahoru, počítání, které se rychle rozpadlo, elektrické ohradníky proti medvědům nebo upírům a nahoře ruiny s výhledem a zvláštním historickým chladem. Takové místo, kde se člověk směje blbostem, a přitom ví, že kolem těch zdí kdysi moc legrace nebylo.

Po Poenari přišel Transfagarašan. Slavná silnice, kterou asi není potřeba dlouze představovat, jenže na konci takové cesty funguje jinak než jako položka v seznamu. Zatáčky, hory, únava, pocit, že už se vlastně jen vracíme, a přesto se podařilo cestu ještě jednou zvednout. Nebyl to původní cíl, vzniklo to z nálady a vzdoru vůči návratu.

Na konci výpravy bylo zhruba 4000 kilometrů. Osm dní, dvě motorky, spousta vedra, bolesti, vody, hranic, prachu, tmy a rozhodnutí, která dávala smysl hlavně v daný okamžik.