Cesta na Olymp

CESTOPIS

Odhad čtení: 10 minut

4000 km | 8 dní | Totální nesmysl 

Znáte to – každodenní stereotyp vás začne užírat tak moc, že ze dne na den vymyslíte totální hovadinu. V našem případě nabrat co nejvíc času, aby to nebylo o tom, že budeme někde po cestě řešit nedejbože pád z únavy s cílem dojet a zničit se výstupem na Olymp.

U Páji jsme jen dobalili věci, abychom se pak nezdržovali, a pak už jen pápá, motor, vítr, dálky.

Maďarská facka a pyžamová móda 

První kilometry měly hlavně ukrojit vzdálenost, takže se začalo svižně. Na hranicích klid, žádné drama, jen pokračování dál. Hlava už byla přepnutá z práce do režimu cesta. Pár zastávek, samá dálnice, pokus vyhnout se Vídni (což samozřejmě nejde) a pak první lekce u Balatonu. Ten je schovanej za takovými kopečky ( asi jediný v celém Maďarsku ), je tam fůra zatáček a minuli jsme i hrad Csesznek.

A kempy? Po příjezdu ten náš vypadal dobře, nicméně museli jsme zdrhnout, protože parta výrostků ve starých škodovkách se ne a ne zklidnit. Opuštění kempu byl menší adrenalin – vrátný nás nechtěl pustit, ale upřímně, neměl moc na výběr, chuť zůstat byla nulová. Vyhodili jsme stan někde na kraji lesa o kus dál. V noci pršelo jako blázen, Pája ještě šel kontrolovat motorky, jestli nespadly a jak moc se v trávě boří stojánky. I přes to se krásně spalo až do rána. Mnohem lépe než v jakémkoli centru na výdělek.

Ráno snídaně, nutná údržba a plán koupačky někde u Siofoku. Sice zajížďka, ale chtěli jsme se svlažit. V tom vedru se navíc zrodil novej trend. Pája to vzdal a jel v „Borat stylu“ – v teplákách na spaní. Prej móda ze západu. Pohled, ze kterého svou práci strážní andílci věší na hřebík… Na podobné cestě prostě člověk řeší hlavně to, jak přežít další úsek. I minimální komfort navíc je pak velké plus.

Jenže jak se očekávalo, Balaton se rychle ukázal jako zkouška trpělivosti. Silnice k vodě totálně ucpaný, ze zácpy jsme se dostali až když jsme byli po kolena ve vodě. A ta hloubka! Jdeš kilometr a plus mínus po kolena je to pořád. Ona největší hloubka celé té louže je asi 12m, tak se není čemu divit.

Abychom se vyhnuli davům, vzali jsme to zkratkou a samozřejmě se ztratili. Bolest zadku už určovala náladu víc než mapa. Chtěli jsme dát aspoň sto kilometrů, nevydrželi jsme ani to a musel přijít gáblík. Pak zase nasednout a natáhnout den co nejvíc. Cíl byl dostat se až za rumunskou hranici a najít někde pelech. Plán zněl jednoduše.

Po cestě padl i nápad zastavit v Szegedu. Když už Szeged, tak přece segedín. Jenže náměstí a hospody nabídly jen fastfood. Takže segedín nevyšel a jelo se dál. Je to vůbec maďarský jídlo? Kdo ví…

Balkánská romantika: Dunaj v plamenech 

Natáhli jsme to, co to šlo. Po tmě jsme v kopcích našli takovej totem, památník Crucea-monument Domasnea. Mělo to metrovej plot, tak jsme usoudili, že je to dobrá psychologická ochrana proti medvědům a postavili stan přímo uvnitř. Po rozednění jsme se nestačili divit, kde a u čeho to vlastně jsme a že na nás čučí pes se zarostlým ostnatým obojkem v srsti. Ani páreček nechtěl…

Cesta pokračovala k Dunaji. Železná vrata jsou krásná, ale Balkán ti nic nedaruje. Všudypřítomný zápach spálených polí a hromady odpadků u cest – na to si buď zvykneš, nebo máš smůlu. Po chvíli to už ani nevnímáš. A nalijme si čistýho vína, u nás to není místy o nic lepší ne-li naopak. Zastávka u neznámého monumentu ženy, která vzpíná ruce k Dunaji, v nás vyvolala takovej opuštěnej pocit. Tady už to začalo být cítit dálkou.

Dunaj je ale překrásná a před mostem Nová Evropa ( hranice ) pak už nebyl jen kulisa za svodidly. Po vedru, dálnicích v bolesti a prachu to byla regulérní koupel i reset. Hranice prošly bez problémů a cesta pokračovala do Bulharska.

V Bulharsku už bylo jasné, že čas tlačí. Před námi balkánské hory a pořád dost kilometrů do Řecka. Nejkratší trasa znamenala rozbité a prašné silnice, jenže i ve spěchu se nedala úplně vypnout zvědavost. Když někde v dálce vypadala zajímavá cesta, hned přišlo: tam bychom se mohli mrknout. Tak jsme skončili v horách u Obštiny Godeč, kde bylo tak dobře, že by se tam klidně dalo zůstat. Jenže den měl jasný úkol a kilometry nečekaly.

Večer se zase natahoval, dokud to šlo. Hledání místa na spaní po západu už se stalo skoro pravidlem. Trasa vedla kolem Sofie, takže jsme uhýbali do hor. Nakonec jsme zakempili někde nad městem mezi rozpadlými baráky, nejspíš u bývalého úřadu Dokatichevo.

Dokatichevovo ranní dobrodružství

V momentě rozbřesku jsem slyšel u své hlavy zvenku stanu něco čenichat. Odfrklo si to jako kůň. Páju jsem raději nebudil, protože jsem si nebyl jistej, jestli by nezbořil stan. Ono stejně každým šustivým pohybem dáte najevo: „Hele, jsem uvnitř.“ Tak jsem jen tiše poslouchal. Venku pak žádné stopy kopyt. Hm, to muselo být něco, co má měkké tlapky. Takže ovesná kaše, kafe, nějaké sušenky, inspekce rozpadlé budovy, sbalení stanů a procházející paní popadající se za hlavu a hulákající „mečka, mečka“! Buď jsme tomu méďovi dostatečně nevoněli jako řádní motorkáři, nebo si nejspíš myslel, že jsme zkažení. Tak nebo tak nás nechal být.

Tak hurá na řecké hranice. Máme to ještě 400 km a plán je jasnej: ještě ten den vylézt na Olymp. Fakt jsme se museli zbláznit. Jedem!

Řecká loterie a (ne)dobytný Olymp

Cestovat v pandemii byl vabank. Brácha očkovanej, já ani náhodou. Celá cesta tím měla zvláštní napětí. U hranic fronty na kilometry, ale s trochou drzosti jsme to vzali podjezdem pro autobusy. Autobusy v té době nejezdily a tak tam celníci neměli co dělat. Pas mi takovej zvláštní chlap (připomínal mi takovýho mafiánka z francouzskejch filmů) vytáhnul z peněženky a pak jen řekl: „Ok! Go, go!“ Masakr. Nikdo nic nechtěl, žádný testy, žádný zdržování. Najednou jsme byli v Řecku a já se po chvíli, co jsem si uvědomil, jaký průšvih to mohl být, chvíli modlil, abychom se dostali i zpět.

Řecko nás přivítalo dálnicí, která stoupala a kroutila a my motorky jsme hnali na krev. Pájovo KLE má takhle dojezd cca 200 km, takže tankování každých 150 km byla nutnost. Máme zkušenosti z minulé cesty k Černému moři, kde byly úseky i 250 km úplně bez ničeho a dojížděli jsme jen na úplné výpary. Provoz skoro žádný, restaurace u cest prázdné nebo zavřené, což nám vlastně úplně vyhovovalo. Normálně by to býval byl asi úplně jiný zážitek.

Jakmile jsme začali stoupat k prvním výhledům, došlo nám, že jsme vlastně ještě neviděli moře. Vyhlídka Zilina v rezervaci Býtos nám to vynahradila. Najednou se otevřela voda, krajina a první pocit, že Olymp už musí být blízko. Zastávka na vyhlídce, pár pohledů dolů, rychlé nadechnutí a zase dál. Čas byl pořád proti nám. K úpatí Olympu jsme dorazili až v sedm večer.

No tak jdeme, aspoň to zkusíme! Vyřešit ztracené klíče od motorky, další malý chaos, opalovací krém, voda a šlo se. Ani jeden z nás přesně nevěděl, kam nás stezka povede. Ale po tolika kilometrech se nešlo jen tak otočit. První kroky nahoru ještě držela tvrdohlavost a lilo z nás jako z koní. Po hodině a půl (8 km ostrýho stoupání) nám došlo, že to dneska prostě nedáme.

Hora si z našeho itineráře nic nedělá. Skončili jsme na hlavním výhledu trasy s pocitem porážky, ale s čistým štítem. Otočili jsme to dolů, a nabrali vodu u studánky. Když jsme šli nahoru, čekalo tam lidí jak u Lídlu v době akcí. Teď už byl klid. Voda tekla černou plastovou rourou hozenou na svahu a byla teplá. Další drobnost, která by tady ani nemusela být, jenže přesně takové věci člověk z cest pamatuje.

Noc se nakonec vyřešila u moře. V Litochoro jsme koupili pizzu a pivo a skončili na útesu 30 metrů nad mořem Soluňského zálivu. Dole hloubka, před námi voda a za námi den, který měl dopadnout úplně jinak. Sedět tam s pivem a pizzou po nevydařeném výstupu ale dávalo překvapivě taky smysl. A ráno? Jestli jste tohle nikdy nezažili, doporučuju. Vstát za rozbřesku na útesu, vidět tu klidnou vodu a ohnivý slunce, jak vstává ze zaplavenýho horizontu… to byl nářez až do pláče. Nádhera. Jen kudlanka v botě připomněla, že ani krásné ráno se neobejde bez vlastního vtípku.

Drákula a Fagaraš, tam kde už každej byl 

Jakmile jsme to otočili směr Čechy, nálada šla dolů. Já se prostě nerad vracím. Většina lidí ty Čechy moc opěvuje a ti nejzapřísáhlejší si myslí, že jsou pupek světa a všude jinde se umírá hlady. Abychom si tu ponurou náladu opepřili, Pája vymyslel další blbost: Transfagarašan. Kilometry navíc, zajížďka, extra plán. Po nedotaženém Olympu se to bralo skoro jako náhradní úkol. Ale museli jsme si vynahradit ten debakl.

Po cestě zase koupání (to si nesmíme nechat ujít) ve vedru přes 35 stupňů se voda neodmítá. Pak dokonce i trochu sprchlo. Ale díky tomu našemu cachtání jsme pak v Nikopolu o 15 minut nestihli poslední trajekt přes Dunaj a „správce“ vypadal, že nám dá košem přes hlavu. Ubytování, které dávalo smysl, bylo opačným směrem. Jedno místo vypadalo spíš jako ubytovna než hotel a do penzionu bez oken se nikomu nechtělo. Nakonec vyhrálo pole někde v okolí. Další noc z kategorie: žádná romantika v popisu, prostě únava a nutnost někam zalehnout.

Hned ráno jsme předjeli kamiony, zaplatili pár eur a konečně to hasili prvním trajektem do Rumunska. Nevynechali jsme Poenari – ten skutečný hrad Vlada Napichovače. Minulé roky jsme navštívili ten falešný filmový. Tady to bylo vždy zavřené. Takže hopem na těch 1480 schodů. Elektrický ohradníky proti medvědům (nebo upírům) a nahoře ten správný historický bizár. Mazec, kdo tam nebyl, doporučuju. Takové místo, kde se člověk směje blbostem, a přitom ví, že kolem těch zdí kdysi moc legrace nebylo. Je tam krásný výhled na ten začátek velkolepého odkazu Ceaușesca. Poté už jen umýt a zchladit se před zraky ostatních ve zdejší řece a hurá na ty zatáčky.

Tolik zpráv o nebezpečí jsme nikdy nikde jinde nedostali. Asi méďa někoho sežral…

Po Poenari přišel Transfagarašan. Slavná silnice, kterou asi není potřeba dlouze představovat, jenže na konci takové cesty funguje jinak než jako položka v seznamu. Zatáčky, hory, únava, pocit, že už se vlastně jen vracíme, a přesto se podařilo cestu ještě jednou zvednout. Nebyl to původní cíl, vzniklo to z nálady a vzdoru vůči návratu.

Zpět do reality

Konce se mi vždy špatně popisují. Měl prostě podobu dlouhého návratu do reality. Jen se jelo, jelo a jelo. Kilometry, města, zácpy, hledání spaní, únava a stav, kdy si člověk splete hotel s domovem důchodců a vážně se tam jde zeptat na pokoj. Nakonec jsme skončili někde v lese u písčitých cest vedle dálnice, kde jsme sebou málem každej několikrát sekl. Pak už jen pár dalších kolon kolem větších měst, Srubec a nakonec znovu i ta díra u Karlových Varů.

Všechno podstatné se rozložilo do těch osmi dnů: od ranních odjezdů, stavění stanů ve tmě, prázdných restaurací, koupání v Dunaji, piva na útesu, trajektu po ránu, schodů na Poenari až po poslední kilometrů domů. Spousta vedra, bolesti, vody, hranic, prachu, tmy a rozhodnutí, která dávala smysl jen v daný okamžik. Cesta na Olymp nám zůstala v hlavě právě tím, že vlastně nedopadla. Hora se prostě nedala urvat jen proto, že byla v plánu.

Na druhou stranu, první otázka po návratu zněla: “Tak kam teď?” Bráška říká, že se tam jednou vrátíme, horu zdoláme a pojedeme ještě dál. Je to asi tím, že naše hlavy byly doslova vyluxovaný od let denně řešených nesmyslů…

Jeďte taky…

Fotogalerie

Balaton, Szeged

Domasnei, Dunaj

Hory u Godeče, nad Sofií

Zilnia – Býthos, Olymp

Soluňský záliv

Nikopol

Poenari

Transfagarašan

Mapa výpravy

Jestli se ti Cesta na Olymp líbila, pokračuj na další z výprav Dolu Kolama!