Ibiza na skútrech začala jako další nápad, který normální člověk nejspíš nechá být. Vzít prodloužený víkend, letět do Madridu, tam splašit skútr, projet na něm kus Španělska až do přístavu v Dénii, přeplavit se na Ibizu a místo klubů, hotelů a pláží z prospektů hledat opuštěné cesty, útesy, majáky a místa, kde skoro nikdo není.

Skútr se půjčoval přímo v Madridu od místního majitele. Nebyl to žádný voňavý cestovní stroj, spíš ojetý městský kus, který už měl leccos za sebou. Kontrola brzd, kapalin, poškození, zkušební jízda, předávací protokol. Výhoda podobného stroje je v tom, že když už je odřený ze všech stran, člověk se tolik nebojí, že mu přidá další šrám. Pája jel na svém skútru, já na půjčeném, na oba se ještě narychlo dodělalo nabíjení pro techniku a mohlo se vyrazit.

První velká část byla přesun z Madridu do přístavu Punta del Raset v Dénii. Na skútrech po dálnici to nebyla romantika, spíš dlouhý boj s časem, větrem, výkonem a vlastníma rukama. Stroje jely často na hraně možností, ruce tuhly, Pája měl problém u sjezdu pořádně natáhnout prsty na brzdu a mně cestou ulétl šroub z helmy. Naštěstí se ve Španělsku ochotní lidé nehledají dlouho, takže se podobné drobnosti řešily za pochodu.

Do přístavu jsme dorazili těsně. Trajekt na Ibizu pak působil skoro nepatřičně proti tomu, na čem jsme k němu přijeli. Obrovská rychlá loď, hromada lidí, hluk, nadšení, zpěv a pocit, že nás to najednou vystřelí z pevniny na ostrov, kvůli kterému celý ten nesmysl vznikl.

Po vylodění místo hotelu, baru a večerní promenády přišly hned rozbité cesty, šutry a terén, do kterého skútry úplně nepatří. Drhly spodkem, cesta se místy rozpadala a nebylo jasné, kam vlastně vede. Co nešlo přejet, muselo se přetlačit nebo přenést. Nakonec první noc skončila na opuštěné cestě, která nikam nevedla. Čelovky, pivo, jídlo, jamón a stan místo hotelu.

Ráno se ukázalo, že místo nebylo tak opuštěné, jak vypadalo. Mezi stany bylo mraveniště a mravenci byli všude. Po základní hygieně a snídani přišla severní Ibiza. Drsnější, prázdnější a mnohem víc rozpadlá, než si člověk představí, když slyší název ostrova. Cap des Rubio, S’Águlia, sesunuté svahy, kameny místo pláží a voda, do které se sice chtělo, ale po uvolněných šutrech to bylo spíš o úraz než o koupání.

Další cesta vedla k Torre des Molar a Punta de Lievant. Tady už bylo rozumnější nechat skútry stranou a jít pěšky. Pod nohama ostré skály, dutiny, dunění od moře a pobřeží, které vypadalo krásně, ale zároveň dávalo dost jasně najevo, že si tu člověk nemá hrát na hrdinu. Do vody jsme nakonec nevlezli ani tady. Nejdřív kvůli kamenům, potom kvůli medúzám. Ibiza se ukazovala jako krásný ostrov, který se zároveň stále něčím brání.

Večer přišla bouřka. Ne nějaké vzdálené blýskání na obzoru, ale pořádná buřina, kdy se na okamžiky rozsvítilo skoro jako ve dne. Stan stát na kraji kopce, kolem pár keřů a vedle skútry, které v tu chvíli působily jako hromosvody, nebyl úplně uklidňující hotelový zážitek. Kamera radši zůstala vypnutá, protože člověk neměl chuť zjišťovat, jestli elektronika a blesky půjdou dohromady. Ráno ale přišla odměna: klid, vítr, sůl ve vzduchu, světlo na severních skalách a ten zvláštní pocit, že přesně kvůli takovým ránům se podobné nesmysly dělají.

Jedním z nejsilnějších míst byla Cala d’en Serra. Ne hotová turistická destinace, ale obrovský opuštěný hotelový komplex, betonový skelet u moře, který měl nejspíš sloužit lidem s penězi, ale místo toho ho postupně sebrala příroda, čas, sprejeři a ticho. Prázdné stavby, zarostlé okolí, graffiti, okna bez života a mezi tím výhled na moře. Místo, které se na Ibize do letáků nedává, ale k ostrovu patří možná víc než upravené pláže. Tady konečně přišlo i první opravdovější koupání.

Hlavním bodem ostrova byl maják Far de sa punta des Moscarter, nejvyšší maják Baleárských ostrovů. Cesta k němu byla překvapivě prázdná, protože většina lidí na Ibizu nejezdí kvůli chození k majákům. My jsme se tam jako samozvaní offroadeři rozhodli vytáhnout i skútry. Pomalu, opatrně, až na útes. Všude kolem bylo vidět, jak se ostrov drolí a padá do moře. Dokonce i u základů majáku bylo znát, že eroze si bere své. Večer přišlo pivo u majáku, noc u moře a spaní radši dál od kraje, protože pod útesem byly dutiny a všechno pod nohama podezřele dunělo.

Jedna noc vyšla pod stožárem vysokého napětí. Nebyla to romantika, spíš únava a rozhodnutí už nic dalšího nehledat. Stožár celou noc hučel a praskal tak, že se člověk skoro divil, že se ráno neprobudil nabitý jako autobaterie. Ale po zkušenosti s mravenci to pořád mělo své výhody.

Ráno přišla jedna z těch obyčejných zastávek, které se do paměti zapíšou víc než kdejaká památka. Malá vesnice, otevřená putika a místní žena, která nás posadila a přinesla snídani. Čerstvé bagety, něco malého k tomu a pocit, že člověk sedí u někoho doma, ne v podniku. Venku klid, místní, ptáci na silnici a žádný provoz. Přesně ten druh Španělska, který se neukazuje ve spotech.

U přehrady Tous a Embarcadero Cortes de Pallás přišlo další koupání. Obrovská klidná voda, horko, ticho a pod hladinou kapr tak velký, že vypadal spíš jako místní legenda než ryba. Po dnech prachu, soli a skútrů to bylo zase jedno z těch míst, kde se cesta na chvíli zastaví sama.

Další zastávkou byl Antiguo Hotel Claridge. Opuštěný hotel u dálnice, bez plotů, bez hlídačů, otevřený a ponechaný rozpadu. Prázdné chodby, pokoje, rozbitá okna, vítr a prach. Takové místo, kde se člověk pořád trochu rozhlíží, i když ví, že tam nejspíš nikdo není. Po opuštěném hotelu na Ibize přišla jeho pevninská verze, jiná, větší, tišší a ještě víc postavená mimo běžnou turistickou trasu.

Úplný závěr přišel v La Granja de San Ildefonso. Pája slíbil park, jenže místo národního parku to byl zámecký park se vstupným, upravenými keři a fontánami. Po dnech v prachu, na útesech, v ruinách, u stožárů a na prázdných silnicích působil tenhle uhlazený svět skoro nepatřičně. Nebylo to špatné místo, jen už trochu jiné než cesta, kterou jsme měli pořád v sobě.

Původně šlo o maják na ostrově. Nakonec z toho byla ochutnávka jiného Španělska. Takového, které není uhlazené, není vždycky pohodlné, občas trochu smrdí průšvihem, ale pořád člověku našeptává, že dokud má cestu před sebou, je volný.