Španělský Detox je pokus setřást ze sebe hluk, pravidla, lidi, povinnosti a nános civilizace. Dvě motorky, dva bratři, žádný štáb, žádný scénář. Počasí na hraně, občas smůla, občas obrovské štěstí, unavené spokojené večery, prázdné silnice, rozbité plány a místa, kde se čas buď zastavil, nebo ho někdo nechal ležet u krajnice.

Pak následoval dlouhý přesun přes Evropu. Zhruba dva a půl tisíce kilometrů s autem, vlekem a dvěma motorkami za zády. Německo spláchl takový déšť, že auta stála u krajnice a stěrače nestíhaly ani v rychlosti, ve které se člověk spíš plazí než jede. Francie přidala “Pájovu past” v podobě místa na spaní u jedné z nejjižnějších pláží. Znělo to hezky, dokud se neukázalo, že vjezdová a výjezdová brána je nižší než náklad.

Základnou se stal Aranjuez kousek od Madridu, kde přebýval Pája. Tam začala druhá část příprav. Podzemní garáž, dílna, takové hračkářství pro velké kluky, poslední kontroly a úpravy motorek. A hlavně potažení sedel pravým beránkem, protože už jen ze zkušenosti představa tisíců kilometrů v sedle bez ochrany zadku zněla skoro stejně šíleně jako celý plán. K tomu večerní projížďka, první společné kilometry a klasický španělský kontrast: dům s bazénem, verandou, garáží, dílnou a hlídaným komplexem za cenu bytu menším městě? My sjme se v Čechách museli regulérně zbláznit.

Tam se začal rýsovat skutečný smysl výpravy. Zmizet z míst, kde je moc lidí, moc pravidel, moc hluku a moc nevyžádaného směrování. Španělsko má obrovské oblasti, kde většina populace vůbec nežije. Právě tam jsme chtěli jet. Zkusit vzít Španělsko tak nějak celé dokola a u toho ze sebe setřást nános civilizace.

Pak přišla první větší terénní komedie. Pája se na nevhodných pneumatikách zasekl v prudkém, hrbolatém výjezdu s vymletými brázdami. Motorka nechtěla, spojka trpěla, já tlačil, radil, hulákal něco o spojce a plynu a oba jsme v tom prachu vypadali jako dva géniové, kteří si vybrali přesně tu cestu, kterou by normální člověk nechal být. Na kameře rovina, v reálu kravina. Vyjeli jsme. Takže dobrý.

Večer jsme našli místo na spaní na obnaženém břehu přehrady Embalse de El Burguillo. Žádný kemp, žádné pohodlí. Jen voda, kopce, instantní jídlo, pivko, měsíc a ticho. Slunce pak ráno vyšlo prakticky na stejném místě, kde večer vyšel měsíc. Jedna z těch nocí, kdy člověku stačí sedět a koukat, protože víc by ten okamžik spíš pokazilo.

U Sierra Nevady jsme přespali v kempu Alto de Viñuelas a ráno se přibližovali k Pico Veleta, druhému nejvyššímu bodu pevninského Španělska dostupnému silnicí. Předtím ještě šotoliny mezi olivovými háji, řetězy bez zámků, hlad, vaření někde stranou, kafe a pauza, která se protáhla, protože výhled nás zdržoval. U poloprázdné nádrže Canales bylo vidět, co se suchem udělá krajina po nejhorším suchém období za desítky let.

Cíl byl jasný: Pico Veleta, 3394 metrů. Ve výšce kolem 2600 metrů přišla závora s elektronickým zámkem. Konec. Dál pěšky, na kole nebo placeným autobusem. Čím víc lidí, tím víc omezení. Vrchol tedy nevyšel. Cestou jsme si všimli vyhlídky, kde nebyla ani noha, a právě tahle odbočka dala celé části větší cenu než samotný vrchol.

Pod Pico Veleta jsme se v kaňonech trochu ztratili. Možná omylem, možná trochu úmyslně. Navigace se řešila jen tolik, aby bylo jasné, že hory musíme nějak přejet na druhou stranu. Díky tomu jsme narazili na bílé prašné cesty hluboko v krajině. Stříbrno-šedý povrch, červená a zelená vegetace, vypálené části a zvláštní světlá krajina, která nám jako neznalým přišla skoro neskutečná. Tohle jsme si fakt užili.

Jakmile jsme sjeli níž, krajina se změnila. Kolem pobřeží nekonečné foliovníky, plastové plantáže kam oko dohlédne ( nějakou záhadou nemám žádný video záznam – asi se mi to ani nechtělo natáčet ). V jednu chvíli zápach jako v kafilérce, o kus dál parfém. Jižní pobřeží nepůsobilo jako dovolenková pohlednice. Spíš jako místo, kde se civilizace unavila sama sebou. Za Berjou pak šedé přístavy, zavřené pumpy, staré hotely, ruiny a infrastruktura, která pořád slouží, jen na sobě nese zašlou slávu osmdesátých let. Ve vzduchu visel písek. Takový žlutý závoj, skoro jako kdyby se kus pouště rozhodl jít s námi.

U moře bylo všechno podmáčené, vlny byly metrové, slaná tříšť ve vzduchu a k tomu výstrahy na nestabilní skály. Voda nevypadala jako osvěžení. Vypadala jako něco, co si člověka klidně nechá. Stejně jsme tam vlezli. A dostat se zpátky ke břehu opravdu nebylo úplně snadné.

U Cortes de Pallás jsme se probudili mezi vápencovými stěnami vysokými přes půl kilometru. Přečerpávací nádrž působila nehybně, jenže pod povrchem se to celé hýbe. Voda se zakusuje do vápence, skály se lámou, svahy posouvají. Přehrada se stavěla v jedné z nejméně stabilních oblastí provincie a kdysi se tam do stavby svezl svah. Něco jako malý příbuzný Vajontu v Itálii, jen bez tak katastrofického konce. My tam stáli v době mimořádných dešťů. Ideální místo pro uklidnění mysli.

Právě tady začala část, kvůli které jsme se do toho regionu chtěli vrátit už hned po Ibize. Za mě pravé dobrodružství začíná ve chvíli, kdy cesta nemá ani pořádné jméno. A to byl přesně ten případ. Odbočili jsme z vedlejší cesty na ještě vedlejší a pak na takovou, kterou mapa skoro přechází mlčením. Hřebeny, údolí, kaňony beze jmen, staré tunely, žádné cedule, žádné povely, nikdo, kdo by člověka pořád strkal do vytyčené lajny.

Ještě než jsme se vymotali z krajin, kde mapy mlčí, dojeli jsme ke Cavas. Název sedí. Jáma, dutina, kopat. Stará obydlí, dnes zabedněná a opuštěná. Nad hlubokou soutěskou řeky Júcar stojí strážní věž pravděpodobně z 11. století, z dob Maurů. Nikdo už pořádně neví, co všechno ty zdi zažily. Stojíš tam, koukáš dolů a říkáš si, kam tohle zapadá do našeho slavného systému. Nikam. Tady náš blbej Matrix neměl žádnou moc.

Pak ještě most Puente de El Chantre přes řeku Júcar. S ním se pojí přes pět set let starý příběh o zpěvákovi z katedrály, který chtěl změnit osud kraje, protože řeka každou zimu brala životy lidem, kteří ji museli překračovat. Kámen položený s modlitbou, spojení hor s městem a voda, která podle místních zpívá, když se dotkne základů mostu. Po dnech prachu, deště, chaosu a prázdných cest to působilo jako zastavení u něčeho, co vzniklo z opravdového důvodu.

O kus dál, u jediné fungující pumpy, se objevil zvědavý Španěl a začal nám vykládat, že se máme vrátit zpátky do kaňonu, protože tam krouží kondoři. Kondoři v Evropě nejspíš těžko. Spíš supi. Na tom nezáleželo. Velcí ptáci mezi vápencovými stěnami, stíny nad údolím, ozvěna křídel a pocit, že jsme tam jen hosté. Strážci údolí si nás možná jen hlídali, dokud zase nezmizíme.

Další odpočinek přišel u Laguny de Tobar. Po prachu, vedru a prázdných cestách konečně klid. Jemný vítr, občasné žbluňknutí ryby a polívka. Pak už jen vzbudit Páju, který to zalomil dřív, než se stačilo něco řešit.

Scénickou cestou, kde jsme šplhali přes zvláštní občas bílou krajinu, jsme dojeli k Laguně de Taravilla. Ta bílá hmota působila skoro jako vápno nebo nějaká podivná instance z jiné mapy. Třeba nám někdo někdy vysvětlí, co to bylo. Večer rychlý plán na další den, žádný signál a proto to bylo dokonalé.

Ráno přišla hygiena ve vodě z vyvěrajících pramenů. Miliony zvědavých rybek, které člověka okusují jako ve wellness. Až doma při střihu se ukázalo, že ve vodě plavalo něco dlouhého, čeho jsme si tehdy vůbec nevšimli. Hledal jsem, co by to mohlo být, ale nic takového tam podle všeho žít nemá. Možná nový druh. Možná další španělská záhada, která si řekla, že se ukáže až na monitoru.

Cesta k vodě pokračovala. Vypadalo to, že krása už končí, a najednou skály, vodopády, kaskády a křišťálově čistá voda. Dolů se muselo přes bodláky, podlézat skály a prodrat se k místu, které působilo jako nalezený osobní kus ráje. Voda přímo z krasových pramenů byla ledová tak, že byla živá. Ta by probrala asi kohokoli.

V Bardenas Reales jsme čekali jako vyprahlou polopoušť, kde nic není. Už první metry nás vyvedly z omylu. Podezřele modré kytky, moc vody a bahno. Bardenas leží ve stínu Pyrenejí, které mají většinu vlhkosti zachytit. Tentokrát se to moc nepovedlo. Po všech deštích se z pouště staly spíš Lagunas Reales. Napadlo by člověka, že v poušti nepokračuje kvůli vodě? Prostě zastavíte a čučíte že nemáte kam dál jet, protože kdy by jste to byť jen zkusili, můžete k tomu bahnu volat rovnou bagr.

Cestou přišel stín, gáblík a chvíle nechat myšlenky jít si po svém. Pak Yesa. Sjeli jsme na odhalené dno jednoho z největších rezervoárů předhůří Pyrenejí. Suchá, popraskaná kůra, potom bahno. Hledali jsme místo na ochlazení, našli starý kamenný most, jehož oblouk trčel z bahna. Patřil ke staré cestě, kterou v padesátých letech zalila voda spolu s vesnicemi, poli a komunikacemi. Kolem jsou ruiny celých sídel, což jsme tehdy ani pořádně netušili. Krása tu zaplatila svou cenu. A po všech těch mokrých dnech ve „vyprahlém“ Španělsku už znovu padlo, že jsme si měli vzít radši lodě.

To čekání u silnice bylo bizarní. Celý den stát, aby jednou za čas někdo projel, je jako stát u kolejí s bramborovým salátem a čekat na expres. Po otevření pak fanoušci navíc vůbec neuhýbali, část z nich byla velmi opilá a člověk jen čekal kdy mu někdo skočí pod kola. Hřebeny jsme museli pustit z hlavy. Jen jedna postranní cesta a pak už s větrem o závod k oceánu.

Ze středu Španělska na západ do hor, přes Ávilu, přehrady a první spaní u vody. Pak na jih k Sierra Nevadě, k zavřené cestě na Pico Veleta, do bílého prachu, deště a zimy. Dolů k moři, mezi plastové plantáže, písek, vlny a bouři, které jsme tehdy nerozuměli. Odtud na východ ke Cofrentes, Cortes de Pallás, starým cestám, tunelům, Cavas a Júcaru. Zpátky do srdce země přes Cuencu, prázdné vesnice, laguny, prameny a kaskády. Potom sever přes komáry, Bardenas Reales, bahno u Yesy, Irati, cyklistické obstrukce a nakonec vítr u Atlantiku. A že se musíme vrátit zpět do Aranjuez je jasný.